Rusko 2007 – den šestnáctý

Karty však byly rozdány – letenky jsou na pevný termín a s tím se nedá nic dělat. Také bylo nutné zase pomalu přejít do režimu plnění povinností. Takže jsme si povzdychli a jali se vykonávat ty méně příjemné práce, tj. balení.
Dělali jsme to se zjevnou nechutí a tak nám to ani moc nešlo. Na chvíli jsme tuto činnost přerušili návštěvou tržnice, kde bylo třeba dokoupit poslední drobnosti. Pak tu byl ještě jeden restík – odeslání poslední dávky pohledů. To v Rusku není jednoduchá záležitost. Koupit pohlednice nelze úplně všude a známky k nim, to už je specializovaná činnost.
Vypravili jsme se tedy na poštu, kde jsme doufali, že záležitost během chvilky vyřídíme. Jenže chyba lávky. Před námi bylo asi pět lidí, což vypadalo tak na hodinu. Odevzdaně jsme se postavili do fronty a sledovali, jak se nemá zacházet s lidmi.
Těsně před námi stála dívčina, která si vzala volno ze zaměstnání, aby mohla poslat balík. Ve chvíli, kdy měla přijít na řadu, babice za přepážkou spustila okénko a vyhlásila přestávku na oběd. Dívčiny slzy nebyly nic platné i když bylo zřejmé, že podruhé už se sem dnes nedostane. Tak se aspoň dohodla, že tam těžký balík nechá a po obědě to za ni vyřídí kamarádka.
Nám nezbylo, než odejít s tím, že se zhruba za hodinu vrátíme. Když jsme se tedy vrátili, opět už byla založena fronta, každý chtěl předběhnout ty ostatní, kamarádka s balíkem si myslela, že automaticky bude první na řadě a babizna za okénkem si ještě ke všemu z fronty vybírala bez ohledu na pořadí, koho přednostně obslouží. Zkrátka zážitek.
Asi po 45 minutách jsme přišli na řadu a já vypálil předem nachystanou větu, že chci známky na pohled do ČR. Fascinovaně jsme přihlíželi tomu, jak se na jeden pohled chystá sedm známek. Než je ta ženská za okýnkem stačila z archů natrhat, vzpomněl jsem si, že to chci na pět pohledů. Tak jsem ještě dodal „pětkrát“ a čekal čestnou smrt prachem a olovem. Baba mne pouze sjela pohledem a po téměř deseti minutách jsme odcházeli od okénka se známkami.
To, že se na pohled nějak ne a ne vejít, že jsme museli přelepit kus adresy nebo textu, to už je vedlejší. Nakonec došly všechny.
Doma jsme dobalili a a jakmile se nám zdála vhodná doba, tak jsme vyjeli směr Šeremetěvo. Schválně trochu dříve, abychom měli rezervu proti případné dopravní zácpě. Žádná nebyla, protože jsme na ni byli nachystaní. Dojeli jsme včas a za chvíli nás Pepa ohromil zprávou, že let je odložen o čtyři hodiny na 00:45.
Nemá cenu, aby Pepa a Světlana zůstávali s námi do té doby tvrdnout v letištní hale a odjíždějí domů. My to tam nějak přežíváme a když už se zdá, že to vše máme za sebou, všimnu si na tabuli, že odlet se odkládá o další čtyři hodiny. Část cestujících odjíždí někam do hotelu, my se chceme domluvit s personálem, co se vlastně děje. Jazyková bariéra je však značná a když chci po službukonající ženštině, aby se přes můj mobil domluvila s Pepou a on že nám to přeloží, tak to ta ženská odmítne s tím, že cizí telefon nevezme do ruky. Pepa se Světlanou tedy opět přijíždějí, zjistí, co se děje a po chvíli zase odjíždějí domů. Tentokrát už definitivně.
Letadlo v tomto ohlášeném termínu již odletí a za necelé tři hodiny přistáváme ve Vídni, odkud nás mladí převezou domů. Anabáze v Rusku šťastně končí.