4.7.2007Treťjakovská galerie, toulky Moskvou, Park kultury, raketoplán Buran, chrám Krista Spasitele, car Alexander II.
Dnešek byl relativně volný den. Cestu na sever do Archangelska jsme měli naplánovánu až na zítřek – dnes měla Světlana dostat nějaké peníze a to nelze propást. My ostatní jsme tedy vyjeli do moskevských ulic, abychom načerpali další poznatky.
Autobusem jsme dojeli ke Kijevskému nádraží, odkud vedla cesta metrem do centra. Do programu jsme zařadili prohlídku Treťjakovské galerie a Kremlu.
Před Kijevským nádražím
Před Kijevským nádražím
První zastávka tedy byla v Treťjakovské galerii. Tam nás čekala první nepříjemnost – jakmile pokladní uslyšela, že jsme cizinci, okamžitě nám chtěla prodat vstupenky za cenu pro cizince, což je cena výrazně vyšší, než pro občana RF. Od pokladny jsme tedy odešli, a po chvíli zašli k jiné, kde už jsme se zdrželi jazykových projevů a nechali jednat Pepu samotného.
Tato drobná nepříjemnost byla beze zbytku vyvážena prostředím a nádherou samotných exponátů. Viděli jsme řadu obrazů, do této chvíle známých pouze z více či méně zdařilých reprodukcí. Není však v lidských silách projít celou galerii a u každého obrazu se byť jen na chvilku zastavit.
Obrazy, které jsme dříve vídávali v různých publikacích, byly najednou před námi v originálech. Nejvíce jsme se zdrželi u Rjepinova obrazu „Burlaci na Volze“ a „ Ivan Hrozný zabíjí svého syna“, Ajvazovského – malíře moře – „Devátá vlna“, Vasněcova „Tři bohatýři“ (Ilja Muromec, Dobryňa Nikitič, Aljoša Popovič), Šiškinova „Jitro v borovém lese“ a nejdéle pak u Ivanovova „Zjevení Krista lidem“. Jedná se o největší obraz v galerii a Ivanov ho maloval 20 let. Je to jeho jediné dílo, které nakonec zakoupil car Alexandr III. Zhruba po dvou hodinách jsme prohlídku zcela vyčerpáni vzdali.
Treťjakovská galerie
Odcházíme z galerie a dále pokračujeme po Lužkovově mostu (podle primátora Lužkova), kde uprostřed je strom, celý ověšený visacími zámky. Tyto zámky sem věší novomanželé v naději, že zamčený zámek jim pomůže lépe udržet manželství. Mezi lidmi se ujal název mostu „hrbatý“.
Strom novomanželů na Lužkovově mostu
Pohled z Lužkovova mostu
Za mostem přes kanál procházíme parčíkem kolem pomníku malíři Rjepinovi na Velký Kamenný most přes řeku Moskvu. Z něj snad 99% turistů pořizuje tradiční záběry Kremlu. Přirozeně neodoláme ani my.
V pozadí Kreml - stojíme na Velkém Kamenném mostu
Snad nejznámnější pohled na Kreml - z Velkého Kamenného mostu
Abychom se nemuseli z Kremlu vracet, rozhodneme se prohlédnout si napřed Chrám Krista Spasitele. Začíná pršet. Než dojdeme pod most, změní se déšť v liják a donutí nás k zastávce pod mostem. Po půlhodince, za mírného poprchávání, procházíme mezi domy na ulici Volchonku, vedoucí k Chrámu. Míjíme Puškinovo muzeum (pozor – jedná se o velkou obrazárnu evropských malířů) a chvíli váháme, zda ho nenavštívíme. Obrazů jsme ale dnes již viděli dost, takže jdeme do Chrámu. Prohlédneme si velkolepý oltář, nástěnné malby (včetně vyobrazení poslední carské rodiny), zajdeme do podzemního kostela.
Bohužel je až příliš znát, že se jedná o novostavbu. Za sto let bude zřejmě působivější.
Chrám Krista Spasitele
Chrám Krista Spasitele
Chrám Krista Spasitele - detail výzdoby
Z chrámu odcházíme do přilehlého parčíku, kde je jediný pomník carovi Alexandrovi II. (1818 – 1881) v Rusku. Uděláme několik záběrů a odcházíme ke Kremlu.
Pomník cara Alexandra II.
Pomník cara Alexandra II.
Lvi(ce) u pomníku cara Alexandra II.
Pomník cara Alexandra II.
Procházíme kolem jednoho ze tří vchodů – Borovické věže. Je to historicky původni vjezd do Kremlu. Byla postavena roku 1490. Název je odvozen od toho, že návrší, na němž stojí, bylo obklopeno mohutnými borovicemi. Současná výška věže do rubínové hvězdy 50,7 m – s hvězdou 54,05 m. Pro pěší je povolen vstup z Alexandrovského parku, auta projíždějí bránou ve věži.
Fotografuji přibližně z místa, kde se 22.1.1969 pokusil mladý podporučík milice Iljin zastřelit ze dvou pistolí Leonida Iljiče Brežněva, který jel s kosmonauty ze Sojuzu 4 a Sojuzu 5 na oslavy do Kremlu. Zastřelil řidiče, zranil doprovod na motocyklu a kosmonauta Nikolajeva, ale Brežněva netrefil – jel v jiném autě a jinou cestou.
Nafotil jsem to jen tak, tak. Vpravo stojící policista (na snímku není vidět) řídil dopravu, jakmile však spatřil, že fotím, okamžitě mi naznačil, že mám vypadnout. Voják v popředí se volně procházel a hned, jak uviděl fotoaparát, otočil se zády a dokud jsme neodcházeli, zůstal tak, aby mu nebylo vidět do obličeje.
Borovická věž - historicky původní vjezd do Kremlu
Jdeme ulicí mezi Manéží a plotem Alexandrovského parku ke Kutafjevě věži, kde je vchod pro turisty. Vítá nás tabulka – “VCHOD DO KREMLU UZAVŘEN”. Předpokládáme, že se jedná o nějakou akci na území Kremlu – a s tím se nedá nic dělat. Budeme muset přijet jindy. Operativně měníme program – místo Kremlu navštívíme Park kultury, kde kromě atrakcí uvidíme i raketoplán Buran (Zimní bouře). Odjíždíme metrem do stanice “Park kultury” a po Krymském mostě přecházíme na druhou stranu řeky, kde je hlavní vchod do parku.
Do parku byl kdysi vstup bezplatný, teď je za 50 rublů. Něco bychom pojedli a popili, ale stánky s grilovanými kuřaty jsou buď zavřené nebo mají přestávku na oběd. Nakonec se nám podaří si sednout, odpočinout a dát si pivo. Potom vyhledáme místo, kde stojí raketoplán. O jiné atrakce nemáme zájem a procházíme kolem nich zpět k východu.
Vchod do Parku kultury
Občerstveí v Parku kultury
Raketoplán Buran
Ulicí Krymský val, kolem Institutu stali i splavov (ISiS = oceli a slitin) se dostáváme na Okťabrskuju ploščaď (Říjnové náměstí), kde je stanice metra a odjíždíme domů.
Současný Institut stali i splavov – do r.1961 Institut barevných kovů a zlata je školou, kde Pepa v letech 1956 – 1962 studoval. Měl 5 fakult (geologickou, hornickou, metalurgickou, technologickou a ekonomickou) a vychovával specialisty v celém průřezu činností od vyhledávání užitečných minerálů barevných kovů a zlata až po výrobky z nich. Na speciálních odděleních se od třetího ročníku místo barevných kovů studoval uran a radioaktivní materiály.
Pepa před svojí Alma Mater
V roce 1960 N. S. Chruščev rozhodl o přemístění Institutu do Krasnojarska (s jakoby logickým zdůvodněním, že v Moskvě se žádné barevné kovy nenacházejí), ale jak tomu často bývalo, přemístila se jen vývěska. Institut se přejmenoval na současné jméno a vše zůstalo při starém. Do Krasnojarska tenkrát odjeli pouze dva pedagogové.
Fotografie dne:
Chrám Krista spasitele
Treťjakovská galerie
Nejrozsáhlejší sbírka ruského uměni od XI. stol. do začátku XX. stol. Založena kupcem a sběratelem Pavlem Michajlovičem Treťjakovem v r. 1856. Věnována jím Moskvě v r. 1892, kdy se stal čestným občanem města. Za války byla nejcennější část evakuována v 17 vagónech do Novosibirska. (jak se ukázalo oprávněně, protože na budovu spadly dvě zápalné bomby a způsobily velké škody)
Nyní je ve 62 sálech soustředěno 130 000 exponátů – převážně obrazů.
Z nejznámějších ruských malířů si připomeneme tyto:
Ajvazovský Ivan Konstantinovič (1817 – 1900)
Ivanov Alexandr Andrejevič (1806 – 1858
Kramskoj Ivan Nikolajevič (1837 – 1887)
Levitan Izák Iljič (1860 – 1900)
Perov Vasilij Grigorjevič (1834 – 1882)
Polenov Vasilij Dmitrijevič (1844 – 1927)
Rjepin Ilja Jefimovič (1844 – 1930)
Serov Valentin Alexandrovič (1865 – 1911)
Surikov Vasilij Ivanovič (1848 – 1916)
Šiškin Ivan Ivanovič (1832 – 1898)
Vasněcov Viktor Michajlovič (1848 – 1926)
Vereščagin Vasilij Vasiljevič (1842 – 1904)
Ukázky nejznámějších obrazů z Treťjakovské galerie:
A. A. Ivanov (186 - 1858) - Zjevení Krista lidem (1837 - 1857)
I. M. Kramskoj (1837 - 1887) - Měsíční noc
V. D. Polenov (1844 - 1927) - Kristus a hříšnice (1888)
I. J. Rjepin (1844 - 1930) - Burlaci na Volze (1870)
I. J. Rjepin (1844 - 1930) - Ivan Hrozný zabíjí svého syna (1885)
I. J. Rjepin (1844 - 1930) - Záporožci píší dopis tureckému sultánovi (1891)
V. A. Serov (1865 - 1911) - Dívenka s broskvemi (1887)
V. A. Serov (1865 - 1911) - Koupání koně (1905)
V. I. Surikov (1848 - 1916) - Bojarka Morozovová (1887)
V. I. Surikov (1848 - 1916) - Ráno. Poprava střelců (1881)
I. I. Šiškin (1832 - 1898) - Jitro v borovém lese (1889)
I. I. Šiškin (1832 - 1898) - Sosnový bor
V. M. Vasněcov (1848 - 1926) - Tři bohatýři (1898)
V. V. Vereščagin (1842 - 1904) - Apotheoza války (1872 - 2)
V. V. Vereščagin (1842 - 1904) - Po vítězství (1872)
I. I. Levitan (1860 - 1900) - U jezu (1892)
V. G. Perov (1834 - 1882) - Posezení myslivců
Park kultury
Park Kultury jsme navštívili ne proto, abychom shlédli celou řadu pouťových atrakcí, ale proto, že jsme chtěli vidět v celé kráse raketoplán Buran (zimní bouře), který tam patří ke stálým exponátům.
Vstupní brána do Parku kultury byla postavená r. 1955. Ale samotný park byl založen r. 1928 jako “kombinát kultury” na svěžím vzduchu. Od r. 1932 nese jméno Maxima Gorkého. Táhne se 7 km podél řeky Moskvy a jsou v něm sportoviště, atrakce, divadlo, estrády a bazén (5 000 m2). Každoročně ho navštíví více než tři milióny návštěvníků.
Chrám Krista Spasitele
Stavěn 44 let (1839 – 1883) z popudu cara Alexandra I. – na počest vítězství nad Napoleonem. Vysvěcen r. 1883. Zde byl koncilem ruské pravoslavné církve zvolen první patriarcha – Nikon. Vnitřní výzdobu prováděli přední ruští umělci (Kramskij, Vereščagin aj.).
5. XII. 1931 byl na osobní Stalinův příkaz vyhozen do povětří a na jeho místě měl být postaven 416 m vysoký Palác Sovětů s gigantickou sochou Lenina na střeše. Ke stavbě nedošlo a v r. 1958 zde byl otevřen velký bazén „Moskva“ s vyhřívanou vodou a celoročním provozem. Koncem 80-tých let vzniklo hnutí za obnovu chrámu. Příkazem prezidenta Jelcina byla r. 1995 zahájena nová výstavba podle původních zachovaných dokumentů a 31. XII. 1999 se brány chrámu otevřely veřejnosti. Za nejcennější svátosti v chrámu jsou považovány – ikona „Narození Krista“, kterou přivezl současný patriarcha Alexij II. přímo z Betléma, 6 zachovaných pláten malíře Vereščagina a trůn prvního patriarchy Nikona.
Několik parametrů stavby: výška 103,4 m, délka 72 m, tloušťka stěn 3,2 m, průměr hlavní kopule 29,8 m, výška kříže na něm 8,5 m. Do chrámu se vejde 10 000 lidí.
Car Alexander II.
Narodil se r. 1818 v Čudově klášteře v moskevském Kremlu. Na trůn usedl r. 1855 jako 12. panovník rodu Romanovců.
Mezi selským lidem (tenkrát drtivá většina obyvatel) nazývaný car „osvoboditel“, protože zrušil nevolnictví. Přesto byl zavražděn v Petrohradě r. 1881 atentátníkem revolučně-teroristické organizace „Narodnaja volja“ (Lidová vůle). Pro nás je zajímavější tím, že prodal r. 1867 Aljašku Spojeným státům a připojil k Rusku Kavkaz a Střední Asii.
- v roce 1861 zrušil nevolnické právo v Rusku a osvobodil milióny rolníků od staletí trvajícího otroctví
- provedl vojenskou a soudní reformu, zavedl systém místní samosprávy – městské dumy a zemskou správu
- ukončil mnohaletou kavkazskou válku
- osvobodil slovanské národy od tureckého jha.
Zemřel 1. března 1881 v důsledku teroristického aktu (když se předtím úspěšně vyhnul 12 pokusům). Stříleli po něm, pokoušeli se ho zabít dýkou, podminovali jídelnu v Zimním paláci, vyhodili do vzduchu carský vlak, házeli bomby po kočáru. 2. IV. 1879 terorista Alexej Solovjov se několik minut honil za carem po Palácovém náměstí, dokud nevystřílel všechny patrony ze zásobníku revolveru, ale prostřílel jen jeho plášť
Honička teroristů na Alexandra II. nemá co do vytrvalosti a rozmanitosti v dějinách obdobu. V r. 2005 byl tomuto carovi slavnostně odhalen – nedaleko Chrámu Krista Spasitele – pomník (v současné době jediný v Rusku).
Raketoplán Buran.
Vývoj ruského raketoplánu Buran (Sněžná bouře) byl vytyčen v roce 1976. Měl se stát konkurentem raketoplánů, které měla k dispozici NASA a tudíž i USA. Vývoj byl dokončen v roce 1984, kdy raketoplán poprvé vyroloval z hangáru.
Letové testy předcházely napřed aerodynamické zkoušky, které probíhaly až do roku 1988. První a poslední orbitální let se konal 15. listopadu 1988. Jednalo se o nepilotovaný let, protože v té době ještě nebyl správně nainstalován a odzkoušen systém podporující život na palubě. O vynesení na oběžnou dráhu se postarala raketa Energia, která vynesla Buran do výšky 256 kilometrů nad zemský povrch. Buran obletěl Zemi 2x a poté zažehnul motory k opětovnému návratu. Normálně by mohl obíhat kolem Země delší dobu, ale palubní počítač byl vybaven malým množstvím paměti.
I když se jednalo o první let, postaral se Buran o velké pozdvižení. Jeho autopilot dokázal samostatně přistát i bez zásahu lidské síly, což nezvládají raketoplány NASA dodnes. Je nutné je ručně při přistání řídit. Při vstupu raketoplánu zpět do atmosféry se přeruší rádiové spojení na několik minut a proto není možné žádný let řídit z pozemního střediska. Dále Buran prokázal, že má lepší tepelnou izolaci. Po přistání chybělo na jeho trupu pouze 5 keramických destiček z celkového počtu 38.000. Keramické destičky mají za úkol chránit vlastní trup před obrovským žárem, který vzniká třením o atmosféru při prudkém sestupu. Díky tření se raketoplán i brzdí, neboť při obrovských rychlostech není možné použít brzdící klapky.
Krátce po prvním letu raketoplánu, byl jeho další vývoj zmrazen a oficiálně byl ukončen v roce 1993. I když na výrobní lince stály další dva raketoplány, došly peníze. Vývoj stál příliš mnoho peněz a po ukončení Studené války se právě finance Rusku nedostávaly.
Pro raketoplán Buran byla použitelná jedna dráha v Rusku a pokud by se tam vyskytovalo příliš špatné počasí, byla jako záložní dráha určena přistávací plocha v České republice ve vojenském prostoru Ralsko. Dráha byla pro tento účel speciálně rozšířena na 80 metrů a prodloužena až na 2 400 metrů.
Zdroj – NASA