2.7.2007Bachtinka, Polotňanyj zavod, Tovarkovo, večerní posezení, historie samovaru
Ráno po klidné snídani jsme měli v úmyslu trochu blíže poznat okolí Bachtinky. Za polojasného počasí jsme vyjeli a náš první cíl byla bývalá usedlost hraběte Gončarova, která se nachází v městečku Polotňanyj zavod.
Snídaně v altánku na Bachtince
A. A. Gončarov byl dědeček manželky Alexandra Sergejeviče Puškina (6. 6. 1799 – 10. 2. 1837). Dnes je v usedlosti Puškinovo muzeum. Budova je na první pohled poznamenána zubem času, nicméně čelní strana již byla restaurována. Na zadní trakt zatím nejsou peníze. Dovnitř nebylo možné se podívat, v pondělí je zavřeno.
Polotňanyj zavod - usedlost A. A. Gončarova
Polotňanyj zavod - před usedlostí A. A. Gončarova
Po letmé prohlídce usedlosti a blízkého okolí jsme tedy jako další cíl zvolili nedaleké městečko Tovarkovo, kde bylo potřeba nakoupit nějaké potraviny. Cestou začalo pršet. Což nám poněkud ubralo na náladě. Schovali jsme se v obchodním domě, kde jsme pořídili potřebné a za bezcílného potulování čekali na konec lijáku a pozorovali vrabce, kteří volně prolétávali mezi jednotlivými odděleními.
Liják skončil za chvíli a tak nás Pepa vyvezl na visutý most přes řeku Ugru, po kterém jsme pokračovali ke kostelu Narození Krista.
Tovarkovo - visutý most přes řeku Ugru
Tovarkovo - visutý most přes řeku Ugru
Již cestou se znovu spustil lijavec a tak jsme hodnou chvíli stáli ve vchodu do zavřeného kostela, krytém malou stříškou. Déšť nebyl zrovna rovný a za chvíli na nás nebylo nitky suché. Pepa stihnul kostel i s námi nafotit, já měl foťák v igelitu a čekal, až přejde déšť.
Kostel Narození Krista - schováváme se před deštěm
Kostel Narození Krista v pozadí
Děkanství u kostela Narození Krista. V Rusku běžný jev, že se zkrátka nějaká budova nechá vyhořet
Ten za chvíli malinko polevil a tak jsme vyběhli přes řeku zpátky k autu, než přijde další díl. Počasí nás nezklamalo a kousek od auta to spustilo znovu. Ale to už nám bylo jedno. Sedli jsme do auta, vzali dvě stopařky – matku s dítětem a vraceli se zpět. V Tovarkově jsme stopařky zanechali a jeli zpět na Bachtinku, poněvadž v tomhle počasí nemělo smysl cokoliv jiného podnikat.
Převlékli jsme se do suchého, chvilku si zdřímli a poté začali chystat večerní posezení u ohně, spojené s opékáním šašliku. Děvčata se věnovala kuchyni, my s Pepou přípravě dříví, ohniště, samovaru a posezení. Nějaký čas to zabralo a než se zasedlo, byla tma, což nám zas až tak moc nevadilo. Na chvíli za námi také přišli jediní stálí obyvatelé těch několika dřevěnic v okolí – Nina s Voloďou. Zdrželi se asi hodinu a dlužno říci, že setkání to bylo příjemné. Jsou to manželé již poměrně pokročilého věku, ale dobře jsme si popovídali a našli v sobě zalíbení. Na rozdíl od Moskvy, která je cizinců plná, na těchto odlehlých místech je cizinec docela slušná rarita. To jsme ostatně poznali ve více případech. Zatímco na vstupném do různých zařízení a v hotelech se cizince snaží stáhnout z kůže (finančně), tak tito prostí lidé jsou zcela opačného ražení.
Příprava posezení
Detail přípravy šašliku
Šašlik už se griluje
Samovar je hodně historický
S elektrickým samovarem je méně práce, ale ta romantika u něho chybí
Zleva Nina, Hanka, Voloďa
A už hodujeme
Povinné foto "face to face"
Doplńuje se teplý čaj
V klidu jsme povečeřeli a jakmile Nina s Voloďou odešli, začali jsme se také chystat ke spánku.
Fotografie dne:
Pohled na město Tovarkovo od řeky Ugry
Polotňanyj zavod
V r. 1712 z příkazu Petra I. vybudoval kalužský kupec Filatov na říčce Suchodrev továrnu na plátna pro lodní plachty. Podle ní se jmenuje i současné městečko. V r. 1720 byla v sousedství (již se společníky Gončarovem a Ščepočkinem) postavena papírna. Továrna na plátna přešla r. 1735 plně do vlastnictví A. A. Gončarova (děda Puškinovy manželky – Natalie Gončarovové), který zde ve druhé polovině XVIII. století vybudoval usedlost. V létech 1760 – 1770 byl vystavěn ohromný třípodlažní panský dům a velký park s kostelíkem. Básník Puškin zde pobýval dvakrát (1830 a 1834). Za války byl dům úplně vypálen a obnoven r. 1972 jako Puškinovo muzeum.
Alexander Puškin
Alexandr Sergejevič Puškin (1799 – 1837) – snad největší ruský básník, představitel revolučního romantismu. Pocházel ze starého šlechtického rodu. Studoval v Carském Selu – škola pro šlechtice. Roku 1831 se odstěhoval do Petrohradu, kde se oženil s Natalií Nikolajevnou Gončarovovou. Jak se sám přiznal v dopise kněžně Vjazemské, byla jeho 113. láskou. Téhož roku se stal úředníkem ministerstva zahraničí. Smrtelně zraněn v souboji s nápadníkem své ženy d’Anthesem, který se po 20 letech oženil se sestrou Natalie Puškinové-Gončarovové. O Puškinovu rodinu se doživotní penzí postaral car.
Básníkova nejznámější díla:
- Ruslan a Ludmila – pohádka
- Evžen Oněgin – román ve verších (1823–1831)
- Boris Godunov – tragédie
- Kapitánská dcerka
- Piková dáma
Historie samovaru
Zdálo by se, že samovar je ruský vynález. Ale jeho princip byl znám již v dobách antických. V Rusku se objevil za Petra I., který jej přivezl z Holandska. První dokument, ve kterém je zmínka o samovaru, pochází z r. 1746. Koncem XVIII. století se ustálila konstrukce a princip činnosti, které se dodnes nezměnily.
Jsou jednoduché – jako vše geniální. Středem slabostěnné nádoby prochází vertikálně trubka, jejíž dno je upraveno jako topeniště. Na horní konec se klade při roztápění nástavec – pro zlepšení tahu v topeništi. Po rozehřátí pak porcelánový čajník s čajovým koncentrátem – aby nevychladl. Do trubky se klade rozžhavené dřevěné uhlí a přikládá se smrkovými nebo borovými šiškami, případně kousky větví. Spotřeba paliva je minimální.
Voda se do nádoby nalévá shora – po sejmutí pokličky – a vypouští kohoutkem ve spodní části. Nádoba stojí na nožičkách, které jí zajišťují stabilitu a bezpečnou vzdálenost topeniště od stolu.
Samovary byly zpočátku vyráběny z čisté mědi, později z levnější mosazi. Nejpoužívanější byly o objemu 3 – 8 litrů. Výroba je pracná. Na vesnicích se vyráběly jednotlivé díly, které se komplektovaly v továrnách. Nejznámější byly v městě Tula (170 km jižně od Moskvy). Největšího rozmachu dosáhla výroba samovarů v letech 1912 – 13, kdy zde bylo vyrobeno přes 600 tisíc kusů.
V současnosti jsou populární nejen v Rusku, ale i v 57 dalších zemích, kam jsou exportovány.