Andaluzie 2008 – den třináctý

Odtud naše první kroky vedly – jak jinak – než k místní katedrále. Stejně, jak např. v Seville nebo i jiných městech, je veprostřed husté zástavby, takže není možné pohled na tu nádhernou stavby řádně vychutnat bez rušivých prvků.

Katedrála

Katedrála

Katedrála

Od katedrály pokračujeme do arabské čtvrti Albayzín, zvláštní svojí architekturou a celou řadou orientálních obchůdků. Dlouho procházíme úzkými uličkami a ve chvílích, kdy nepotkáváme ani človíčka, máme dojem, že jsme se ocitli o několik století zpět. Pro arabskou čtvrt je charakteristické, že se rozkládá v kopcovitém terénu a naším cílem bylo dostat se co nejvýše, abychom se mohli pořádně porozhlédnout. Nakonec jsme se ocitli v dané lokalitě na nejvyšším místě, tvořeném náměstím Plaza (Mirador) de S. Nicolás s dominujícím kostelem S. Nicolás. Jedna strana náměstí byla lemována nízkou zdí, chránící před strmým srázem. Za zdí se pak otevíral neopakovatelný pohled přes údolí na Alhambru. Místo bylo neustále zaplněno spoustou turistů, hledajících ten nejvhodnější záběr do svých sbírek fotografií. Brali jsme ten pohled jako drobnou satisfakci za neuskutečněnou návštěvu Alhambry.

Kolem Placida de S. Gregorio do arabské čtvrti Albayzin

V uličkách arabské čtvrti

V uličkách arabské čtvrti

V uličkách arabské čtvrti

Pohled na Alhambru

Kostel San Nicolas na námětí stejného jména

Alhambra z náměstí San Nicolas

Kostel San Nicolas

V pozadí je Alhambra

Když jsme se dost vynadívali, spustili jsme se přes arabskou čtvrt zpět do města. Kopcovitý terén dodával městu osobitý ráz a co chvíle se před námi otevíraly nezapomenutelné pohledy na některou část města. Šli jsme úzounkými uličkami, potkávali malá náměstíčka, zaplněná stánky s ovocem a zeleninou stejně jako stolky četných restaurací. V těchto místech jakoby se zastavil čas. Alespoň navenek tu vládl klid a pohoda, které byly velmi nakažlivé. Nikam jsme nepospíchali a pohybovali jsme se loudavým krokem s četnými zastávkami a nechali kolem sebe plynout čas. Prošli jsme (s krátkým nahlédnutím) kolem kláštera Monasterio de Santa Isabel la Real, postaveného v 16. – 17. století.

Vracíme se zpět arabskou čtvrtí

V arabské čtvrti

V arabské čtvrti - hnízdění holubů

V arabské čtvrti

V arabské čtvrti

Poslední pohled na Alhambru

klášter Monasterio de Santa Isabel la Real

klášter Monasterio de Santa Isabel la Real

Procházíme se po Granadě

Každý pohled na Granadu něčím zaujme

Kéž by to tak bylo moje město

Dále jsme sestupovali dolů a z dálky bylo vidět impozantní bránu Puerta de Elvíra, kterou jsme po několika stech metrech mohli obdivovat zblízka. Začínali jsme být poněkud unaveni a tak jsme na chvíli usadili v první hospůdce, abychom obnovili síly. Dali jsme si nějaké pití a k tomu nám přinesli opět ochutnávku – čočkovou polévku. Mrzí mne, že jsem si to nevyfotil. Byla to miniaturní mistička, do které se vešly necelé dvě polévkové lžíce obsahu. Jedlo se to kávovou lžičkou, protože ta polévková by se tam nevešla. Tak jsme to snědli a tím byl vyřešen problém oběda. Je s podivem, že takřka každý den jsme byli od rána do večera na nohou a přitom jsme vůbec necítili potřebu jíst. Stačilo pár soust a měli jsme dost. Škoda, že to neplatí i doma. To by šla kilečka dolů.

Procházíme se po Granadě

Puerta de Elvíra z dálky

Puerta de Elvíra

Puerta de Elvíra

Pomalu končíme pobyt v Granadě

Pomalu končíme pobyt v Granadě

Proti včerejšku bylo nádherné počasí tak jsme se rozhodli pobyt ve městě ukončit a vátit se k vodní nádrži ze včerejška poblíž Quéjar Sierra. Byli jsme tam za chvíli. Nezastavili jsme hned u přehradní zdi, ale pokračovali dále proti proudu, až jsme dojeli ke středisku Las Lomas. Tam jsme zaparkovali s tím, že se trochu projdeme po okolí.

Olivovníky rostou i na parkovišti

Sazenička olivovníku

Přehrada na Rio Genil

Přehrada na Rio Genil

Zahrádkářská kolonie

Přehrada na Rio Genil

Přehrada na Rio Genil

Poslední zbytky oliv

Loučíme se se Sierrou Nevadou

Vyšli jsme směrem našeho příjezdu a po chvíli zabočili ze silnice polní cestou, kde jsme předpokládali, že se dostaneme k vodě. Šli jsme zahrádkářskou kolonií a cítili se tam jak doma. Tytam byly velkolepé památky, nebylo zde nic jiného než obyčejné prostředí běžného člověka, velmi podobné zahrádkářským koloniím u nás. Oplocené pozemky, na nichž stály zahradní domky nejrůznějších kvalit – od boudiček, stlučených ze všeho možného až po domky, ve kterých se již dalo trvale bydlet. Malý rozdíl byl v sortimentu rostlin – snad pouze fíkovníky a olivovníky u nás nejsou k vidění, ale jinak to bylo prakticky totéž.

Šli jsme cestou kolem těch zahrádek, ochutnávali zbytky fíků a vína a najednou nám ani nevadilo, že k vodě se tudy nedostanem. Prostě nás to zcela uchvátilo a v tu chvíli jsme nic jiného nepotřebovali. Pokud jsme někde za plotem viděli človíčka, pozdravili jsme a vždy se nám dostalo srdečné odpovědi. Nebýt té příšerné jazykové bariéry, jistě bychom za nějakým zahrádkářem zašli a popovídali si o životě a zahrádkaření.

Cestou zpět k autu jsme stihli natrhat takřka plný batoh vína a fíků – nebyla to žádná krádež, prostě zbytky rostoucí ze zahrad ven do cesty, které už nikdo nebude sklízet, protože hlavní úroda byla už zpracovaná. Bylo toho tolik, že poslední zbytky jsme snědli až v Malaze na letišti při dlouhém čekání na letadlo.

Všechno pěkné musí jednou skončit a tak i my jsme nakonec sedli do auta a ubírali se zpět k hotelu. Cestou si nádherné scenérie vynutily pár přestávek, které jsme využili k prohlídce a fotografování přírodních krás skloubených s prací lidských rukou. Nicméně čas kvačil a my jsme ještě museli do sousedního města navštívit větší market, abychom nakoupili nějaké drobnosti domů. Nikomu se nám do toho nechtělo a proto jsme tam taky strávili přes hodinu. Nakonec jsme to ale zvládli a bez dlouhého otálení spěchali na hotel.

Měli jsme před sebou poslední noc a také tedy definivní balení zavazadel, která pak rozbalíme až doma. Zvládli jsme ještě poslední posezení v baru, rozloučili se s barmanem a šli se zavřít na pokoj k dokončení všech příprav na odjezd a závěrečnému posezení u lahvinky.