Andaluzie 2008 – den dvanáctý

Jakmile jsme auto stočili z údolí směrem k horám, okamžitě začalo poměrně prudké stoupání, samozřejmě zpestřené serpentinami. Ty byly docela vítané, neb nás nutily jet docela pomalu a odměnou nám za to byly úchvatné horské scenérie, objevující se za každou zatáčkou. Tyto scenérie byly příčinou poměrně častých zastávek, při nichž jsme se bezeslova kochali nádherou přirody. Za jednou ze zatáček se před námi v dáli objevil zasněžený vrchol, který umocnil krásu horského panoramatu.

Nabíráme výšku po silnici A395

V této výšce je sníh asi věčný

S přibývající výškou se ale jako průvodní jev začalo kazit počasí. Zvedl se silný vítr, na obloze přibylo mraků a samozřejmě klesla teplota. Vyjížděli jsme v létě a během krátkého časového úseku byl najednou pozdní podzim až téměř zima. Cestou jsme několikrát za svodidly na okraji příkrého srázu viděli pasoucí se krávy. Byly zcela netečné ke svému okolí a v klidu přežvykovaly spasenou trávu. Nicméně Hanka si usmyslela, že mohou spadnout ze srázu dolů a myslela na to tak intenzívně, že se jí z toho udělalo nevolno. Tento stav jí pak vydržel po zbytek dne.

Ski centrum Sierra Nevada

Pohled do krajiny

Pasou se tu všude

Po několika kilometrech se před námi objevilo jakési rekreační středisko, zaměřené zřejmě zejména na lyžařské pobyty – ocitli jsme těsně pod zasněženým vrcholem. Z auta jsme ani nevylézali, počasí bylo ppříšerné a my nebyli vybavení na procházku v takové slotě. Ve výšce nad rekreačním střediskem byla ještě vidět silnice, ale Hance se už výše očividně nechtělo. Tak jsme pomalu začali sjíždět dolů, až jsme dojeli ke křižovatce. Domů se nám ještě nechtělo a tak jsme pokračovali druhou silnicí opět nahoru. Zanedlouho jsme se znovu ocitli v poměrně drsných podmínkách, ale to už jsem si řekl, že dojedeme tak vysoko a daleko, jak to jen půjde. Situace byla stále stejná – prudké stoupání a serpentiny, neustále odhalující překrásné pohledy jak do údolí, tak i směrem vzhůru.

Pokračovali jsme stále dál a výš až najednou cesta skončila. Dáíle už byl vjezd zakázán, zůstali jsme na náhorní plošině, obklopené nějakými stavbami zřejmě pohostinského charakteru, ale v tuto dobu zely prázdnotou. Vystoupili jsme z auta, ale na dlouhý pobyt to nebylo. Byli jsme ve výšce 2500 metrů a pod námi v hloubce bylo vidět rekreační středisko, které jsme před nějakou dobou opustili. Pořídili jsme pár fotek ve větru, ve kterém bylo umění se udržet na nohou a vydali se na zpáteční cestu.

I ovce se tu pasou

Pohled do krajiny

Dojeli jsme tak vysoko, jak dopravní značení dovolilo (2500 m)

Ski centrum Sierra Nevada

Dojeli jsme tak vysoko, jak dopravní značení dovolilo (2500 m)

Cestou jsme se zastavili v etnografickém muzeu Circuito Deportivo FUENTE ALTA. Byl tam pouze jeden kamenný dům s přístavbami, nemohli jsme se vynadívat. Zdi byly vyskládány z kamenů, mezi kterými nebylo vidět žádné pojivo. Přitom se zdá nemožné, aby to drželo pohromadě jen tak na sebe naskládáno. Asi 100 metrů od domku bylo políčko, kde skupina lidí sklízela brambory. Když nás viděli chodit kolem obydlí, jeden z nich přišel k nám, odemčel domek a vpustil nás dovnitř. Nafotil jsem, co se dalo, nabízel nějaké vstupné ale s tím jsem nepochodil. Pán striktně jakékoliv peníze odmítal, zřejmě mu stačil náš projevený zájem. Dlouho jsme ho nezdrželi, takže se mohl vrátit ke svým bramborám. My jsme ještě prošli okolí domku a pak pokračovali v cestě do údolí.

Sierra Nevada - muzeum Circuito Deportivo FUENTE ALTA

Sierra Nevada - muzeum Circuito Deportivo FUENTE ALTA

Sierra Nevada - muzeum Circuito Deportivo FUENTE ALTA

Sierra Nevada - muzeum Circuito Deportivo FUENTE ALTA

Sierra Nevada - muzeum Circuito Deportivo FUENTE ALTA

Sierra Nevada - muzeum Circuito Deportivo FUENTE ALTA

Sierra Nevada - muzeum Circuito Deportivo FUENTE ALTA

Sierra Nevada - muzeum Circuito Deportivo FUENTE ALTA

Sierra Nevada - muzeum Circuito Deportivo FUENTE ALTA

Sierra Nevada - muzeum Circuito Deportivo FUENTE ALTA

Sierra Nevada - muzeum Circuito Deportivo FUENTE ALTA

Sierra Nevada - muzeum Circuito Deportivo FUENTE ALTA

Do večera bylo ještě daleko a tak jsme se vypravili do vesnice (městečka) Quejar Sierra, kde jsme podle mapy vytušili přehradu. Bylo to nedaleko a asi po šesti kilometrech už jsme vystupovali u vody. Bylo to něco tak nádherného, že jsem i chvíli zapomněl fotit. Bohužel se také nedlouho před příjezdem rozpršelo, takže na nějakou delší prohlídku nebyly zrovna vhodné podmínky. Místo jsme opouštěli s lítostí a s rozhodnutím, že pokud zítra bude lépe, tak se sem vrátíme to důkladněji prozkoumat.

Quejar Sierra - přehrada na Rio Genil

Quejar Sierra - přehrada na Rio Genil

Domů se nám stále ještě nechtělo, tak jsme učinili pokus se dostat kousek dál od hor, kde by nemuselo pršet, protože v dáli bylo vidět prosvítat mezi mraky slunce. Na mapě se skvělo městečko s názvem Santa Fé a tomu nikdy neodolám. Zamířili jsme tedy tam a opravdu – kousek před městem déšť ustal a my mohli absolvovat prohlídku. V Andaluzii je asi těžké najít místo, které by něčím nezaujalo a ani Santa Fé netvořilo výjimku. Prošli jsme centrum se spoustou zajímavých staveb a návštěvu zakončili v cukrárně. Za výlohou bylo vidět tolik dobrot, že nebylo možné projít jen tak kolem. Takový sortiment a s takovou péčí vytvořený jsme doposud nikde neviděli. Když se k tomu pak přidala i chuť, byl to téměř pro všechny smysly dokonalý zážitek.

Puerta de Sevilla - na konci ulice

Radnice

Kostel na hlavním náměstí

Puerta de Granada

Puerta de Granada z druhé strany

Můra na výkladní skříni

Po kulinářských hodech bylo na čase se vypravit směrem k hotelu. Do setmění nám ještě nějaká hodinka zbývala, počasí se umoudřilo a tak jsme se rozhodli, že ještě pojedeme ke světoznámé Alhambře, která je součástí Granady. Po pár minutách jsme tam zaparkovali a šli ke hlavnímu vchodu. Z Alhambry samotné nebylo vidět nic. Dokud člověk nezaplatí vstupné a nevejde do areálu, není mu souzeno se alespoň z dálky na něco podívat. Od Poslových jsme věděli, že prohlídka celé Alhambry je téměř celodenní záležitost a tak jsme se ani nepokoušeli zaplatit a jít řekněme na hodinu dovnitř. Nakonec jsme situaci vyřešli tak, že jsme koupili knihu pro dlouhé zimní večery a Alhambru opustili s tím, že pro nedostatek času se sem už, k naší velké lítosti, nevrátíme.

Nedaleko Alhambry je hřbitov, který jsme chtěli shlédnout. Popojeli jsme k němu a když jsme zjistili, že vstup je zpoplatněn, tak jsme ho nechali bez povšimnutí. Ne kvůli ceně, ale z principu. Odjeli jsme tedy zpět k hotelu a cestou se ještě zastavili na jedné vyhlídce na panoráma Granady, kde jsme notnou dobu vychutnávali nádherný výhled na město v zapadajícím slunci.

Pohled na náš zítřejší cíl - Granada

Pak už nás čekala pouze cesta k hotelu, kam jsme dojeli těsně před setměním. Opět jsme navštívili místní bar, kde jsme si dali obligátní dvě piva a den zakončili lahvinkou čeveného na pokoji.