Andaluzie 2008 – den desátý

Jakmile byla tato formalita vyřízena, nic nám nebránilo v cestě a za chvíli jsme byli na dálnici směrem k hranicím, vzdáleným asi 30 km. Cesta byl dílem okamžiku, na hranicích bylo drobné zpestření v podobě policejního zátahu. Cesta byla záhadnou oklikou svedena do jednoho pruhu, všude plno po zuby ozbrojených policajtů. Projíždět bylo nutné krokem, bedlivě sledovali, kdo sedí v autě. Doklady však nechtěli a po pár stech metrech se všechno vrátilo k normálu.

K návštěvě jsme si na mapě náhodně vybrali město Faro, rozkládající se na pobřeží nedaleko hranic. Příliš daleko jsme nechtěli zajíždět, abychom naši krátkou exkurzi po Portugalsku stihli v pohodě během dne. Náš první dojem po přejetí hranic byl ten, že jsme vjeli do země ekonomicky poněkud zaostávající za Španělskem. Samozřejmě že nechci paušalizovat na celé Portugalsko, ale v místech, kterými jsme projížděli, tomu tak zkrátka bylo. Tento dojem se ostatně potvrdil i po příjezdu do Faro.

Přijíždíme do Faro - Nossa Senhora do Pe da Cruz

Bez problémů jsme zaparkovali a vyšli na prohlídku města. Jako všude jinde bylo naším hlavním cílem staré město. Chvíli trvalo, než jsme ho našli. Cedulím jsme nerozumněli a odpovědím náhodně zastavených kolemjdoucích už vůbec ne. Byli jsme tedy odkázáni na sebe a mapu, která nás k cíli nakonec dovedla. Předtím jsme se ale dostali někam až na kraj města, kde začínaly zpustlé a nevzhledné vodní plochy, o kterých se nedalo jednoznačně říct, zda už je to moře, nebo lidskou rukou vytvořené podivné nádrže. Celé tohle ponuré místo, plné odpadků, bylo doplněno obydlími, zhotovenými z různých maringotek a kontejnerů a kupodivu s poměrně početnou populací. Chvíli jsme to tam prohlíželi, fotit se mi příliš nechtělo, abych nedostal do čenichu – obyvatelé, které jsme zahlédli, nevypadali příliš přátelsky.

Slum na okraji města

Obyvatelé slumu si s odpadky nedělají starosti

Obyvatelé slumu si s odpadky nedělají starosti

Vyšší kategorie slumu

Zanedlouho jsme tohle nevlídné místo opustili a šli konečně správným směrem do historického centra. Když jsme se tam ocitli, opět se potvrdilo to, čeho jsme si všimli již při vjezdu do Portugalska. Zkrátka že zde chybějí peníze nejen na zvelebení celé řady staveb, ale mnohdy i na jejich nutnou údržbu. Ale ani tento nedostatek nedokázal zcela potřít tu neopakovatelnou atmosféru starého přímořského městečka. I když se nejednalo o žádné světoznámé místo, bylo na co se dívat. A my toho do mrtě využili. Nikam jsme nespěchali a tak bylo možné projít řadu křivolakých uliček, postát na náměstí před katedrálou a branou Porta Nova se dostat k nábřeží, lemovanému obrannou zdí z pozdní románské doby.

Cestou jsme viděli několik domů, které byly opraveny včetně fasády z typických keramických obkladů a dlužno říci, že kdyby takto opravené byly všechny domy, byl by na městečko úchvatný pohled. Na druhé straně však některé domy, které nebyly zcela zpustlé a bylo na nich vidět, že majitelé je udržují alespoň v rámci svých možností, měly také svoje kouzlo a půvab.

Staré město nebylo nikterak rozsáhlé a tak jsme prohlídku ukončili v době, kdy ještě zdaleka nebylo nutné pomýšlet na návrat. Rozhodli jsme se tedy pro cestu dále do vnitrozemí, abychom se podívali také jinam, než k moři. Naším cílem se stalo městečko Salír, ležící severně od Fara. Cesta byla poněkud strastiplná – jedna jednosměrka ve Faru nám zcela rozhodila trasu a trvalo téměř hodinu, než jsme mohli říct, že už jedeme tím správným směrem.

Arco do Repuso

Arco do Repouso - trénink malířské školy

D. Afonso III., portugalský král, pomník

Starými uličkami

Vchod do domu

Katedrála

Posezení před domem

Katedrála

Starými uličkami

Vila Adentro

Náměstíčko s restauracemi

František z Assissi

Nové fasády - velmi ojedinělý jev

Městečko působilo podstatně upravenějším dojmem a nemělo žádné vyhraněné staré centrum. Prostě bylo staré celé, i když sem tam bylo vidět i novou zástavbu. Navštívili jsme zříceninu místního prastarého hradu, kolem kterého sice bylo instalováno osvětlení a v noci musel vypadat nádherně, ale zato tam nebyla žádná info cedule, ze které by člověk zjistil alespoň stáří objektu.

Nějakou dobu jsme po městečku chodili a vychutnávali ten poklid všedního dne stranou veškerého cestovního ruchu, kde turista ze zahraničí je patrně docela slušnou raritou.

Starými uličkami

Před domem

Místní kostel

Takhle rostou granátová jablka

... a takhle kvete durman

V ulicích

Pohled na kostel a okolí

Přístup ke zřícenině hradu

Cestou od hradu

Běžný den v ulicích

V uličkách

Bez komentáře

Když se přiblížil podvečer, a my byli dost uchození, pomalu jsme se vydali na zpáteční cestu. S průběhem dne jsme byli naprosto spokojení a cestou se ještě několikrát zastavili se pokochat nádhernými krajinnými scenériemi v záři podvečerního slunce.

Krajina cestou zpět do Španělska

Krajina cestou zpět do Španělska

Krajina cestou zpět do Španělska

Před hranicemi jsme ještě zastavili v supermarketu u městečka Talír, kde jsme chtěli nakoupit nějaké „echt“ portské jako dárek domů. Když jsme ale viděli, že nejlevnější stojí 27,- EUR, tak jsme od toho úmyslu upustili a spokojili jsme se s nákupem láhve normálního červeného na dnešní večer.

... a jsme zpátky v Lepe - pomerančová plantáž

Do hotelu jsme dojeli kolem sedmé a v dobrém rozmaru zašli do včerejší hospůdky na pívko. Vypadáme asi jako alkoholíci, ale málokdy jsme si dali více, než dvě a to ta piva byla o málo menší, než naše malé pivo. K pivu jsme si jako večeři dali tapas – nějaký salát, velice chutný. Porce (jako všechny tapasy) byly velmi malé, pouhé chuťovky, ale jako večeře nám to stačilo. Servírky si nás již pamatovaly ze včerejška a tak při placení nám jako pozornost podniku ještě nalily „čupito“, což byl malinký panák nějakého sladkého likéru. Takovéto pozornosti jsou tam poměrně běžné. Tak jsme si cvakli a odebrali jsme se na hotel, kde při lahvince čeveného bylo nutné probrat scénář zbytku dovolené, počínaje zítřejším přejezdem napříč Andaluzií až ke Granadě, kterou jsme si včetně okolí chtěli zevrubně prohlédnout.