Andaluzie 2008 – den devátý

---

Byla to naším směrem prakticky jediná cesta a tak jsme se tudy vydali s tím, že do Sevilly nahlédneme. Dojeli jsme tam zanedlouho a po chvíli již parkovali v podzemkách nedaleko centra. Parkování v podzemních garážích nebylo vyloženě naše hobby, ale rozhodně to byl nejsnazší a časově nejméně náročný způsob parkování.

V Seville jsme neměli naplánovány žádné body zájmu a podle toho také naše toulky městem vypadaly. Po pár metrech už jsme procházeli kolem arény, ale dovnitř se nám nikterak nechtělo. V jedné už jsme byli (v Rondě) a nebyl důvod očekávat, že uvidíme něco dramaticky jiného. Pokračovali jsme tedy dále, až jsme se ocitli u místní katedrály. Jako v kterémkoliv jiném městě jsme viděli impozantní stavbu, která v době svého vzniku byla bezesporu bezkonkurenční dominantou města. Nyní však – dle našeho soudu – stála v poměrně nešťastné, nejrušnější části města, což jí sice neubíralo na půvabu, ale chyběl tu ten majestátný klid, na který jsme byli zvyklí z prohlídek svatyní v jiných městech. Dokonce kolem jezdily tramvaje.

Touto hlavní cestou jsme od katedrály pokračovali dál, v krásném počasí, bez jakéhokoliv spěchu. Z idylky mne vyrušilo až důrazné varování od jednoho kolemjdoucího (v češtině) : „Máte za sebou tramvaj“. Ohlédnul jsem se a – byla tam. Skoro mi dýchala na záda. Dovedu si představit tramvajáka u nás – asi by zvonil jak pominutý. Tenhle nic, jen čekal až uhnu. Což jsem urychleně učinil a tramvaj pokračovala dále svou cestou.

Toto vyrušení nás přimělo se zastavit v nedaleké venkovní hospůdce, abychom se trochu zotavili. Dali jsme si něco k pití a něco málo k jídlu. Mezitím si k vedlejšímu stolu sedli moji zachránci. Chvíli jsme tedy poklábosili v rodné řeči – byli to zhruba stejní blázni jako my. Někde přistáli, na letišti si půjčili auto a jeli na týdenní průzkum Portugalska, samozřejmě bez zajištění ubytování. Osobně tento způsob dovolené preferuji – je v tom kus romantiky a dobrodružství a jediné čím je člověk vázán, je množství toho, co chce vidět a pak ovšem pevným termínem odletu.

Za chvíli jsme se rozloučili – oni pokračovali svým směrem a my na jejich doporučení k náměstí Plaza de Espaňa, kde je sídlo andaluzské vlády. Náměstí je z jedné strany obklopeno obrovskou, půlkruhovou budovou, která samozřejmě něco pamatuje. Nějakou dobu jsme se zdrželi, obdivovali její členitost, keramické obklady a mosty, klenoucí se přes vodní příkop. Když jsme se nabažili, vyvstal problém, kam dále. Dnes nám to očividně nešlo a tak jsme se rozhodli ukončit své trápení v Seville a pokračovat směrem k našemu zítřejšímu cíli – Portugalsku. Na hranice to bylo ještě asi 180 km a také bylo nutné se poohlédnout po nějakém ubytování. Projeli jsme město Huelva a pokračovali stále na západ až do městečka Lepe, kde už byl nejvyšší čas a jedna z posledních příležitostí se ubytovat ještě na území Španělska.

Při popojíždění po Lepe jsme navšívili market a nakoupili nějaké zásoby na večer a ráno. Nějak se nám nedařilo najít odpovídající hotel, ale trpělivost růže přináší a nakonec jsme zakotvili v malém hotýlku – Hostal el Patio. Zapůsobil na nás příjemným dojmem, ale rozhodnutí o dvou nocích jsme si ponechali na ráno. Ubytovali jsme se a bez dlouhého otálení vyšli na průzkum nejbližšího okolí. Došli jsme kousek za město si zblízka prohlédnout pomerančové plantáže, ale brzy se setmělo, takže jsme toho příliš neviděli. Zanechali jsme tedy všech činností a zašli do blízké hospůdky na pivo. K pivu jsme samozřejmě dostali tapas a ten nám vystačil i jako večeře.

Asi po hodině jsme se odebrali na hotel, načali lahvinku a při ní probírali a plánovali zítřejší pobyt na území Portugalska.

---

Fotografie dne:

---