Andaluzie 2008 – den osmý

Toto starobylé město a současně proslulý přístav jsme si nemohli nechat ujít a návštěvy jsme skutečně nelitovali. Cesta byla zcela bezproblémová, parkovali jsme v podzemní garáži nedaleko centra. Okamžitě po zaparkování jsme vyšli za krásami města.

Cestou do Cádizu

Do říše nádhery jsme se dostali přes bránu Las puertas de tierra, postavenou v šestnáctém století. Ocitli jsme se ve starém městě a po chvíli došli na Plaza de la Catedral, kde bylo možné obdivovovat překrásnou místní katedrálu. Od ní naše cesta vedla na nábřeží, lemované podivnými, obrovskými kamennými kvádry. Nábřeží poskytovalo bezpočet úchvatných pohledů zpět na staré město, jimž vévodila již vzpomínaná katedrála. Cestu naším směrem bylo lépe absolvovat pozpátku, aby nám z nabízeného panorámatu nic neuniklo.

Iglesia de San José

Las puertas de tierra

V uličkách

Plaza de la Catedral - Iglesia de Santiago

Na nábřeží

Na nábřeží

Po nábřeží jsme došli k pláži Caleta, na jejímž konci bylo vidět starobylou stavbu Castillo de San Sebastian, bývalou vojenskou pevnost. Přístup k ní byl po jakési kose, vybíhající poměrně daleko do moře. I když bylo vedro a přístup k pevnosti nebyl před prudkým sluncem nijak chráněn, neodolal jsem a došel až k pevnosti, která byla k mé velké lítosti uzavřena. Ale i navzdory tomu to byl fascinující zážitek. Celá přístupová cesta byla lemována písečnou pláží, která dále do moře přecházela v obrovskou kamennou plošinu, zřejmě odkrytou po odlivu. V nerovnostech byla nádherně teplá voda se spoustou různé vodní havěti a samozřejmě plno lidí – rybáři počínaje a amatéry jako my konče. Notnou dobu jsme se tam čvachtali a pak vyrazili na další prohlídku tohoto nádherného města.

Cádíz - Castilo de San Sebastian

Cádíz - Castilo de San Sebastian

Cádíz - Castilo de San Sebastian

Cádíz - Castilo de San Sebastian, přilehlá mělčina

Jdeme volným tempem dále po nábřeží, až přicházíme k zajímavému parku, plnému bizarních rostlin, povětšinou do svých tvarů upravených lidskou rukou. Ve stromoví bylo občas vidět a hlavně slyšet hejno blíže neidentifikovaných papoušků. Nádherná podívaná. Velmi nás zaujala rostlina, u nás známá pouze jako pokojová – fíkus, který roste ve spoustě domácností. Tady však, ve volné přírodě, dorostl tak nevídaných rozměrů, že jsme ten strom zprvu obdivovali právě pro jeho mohutný vzrůst, velikostí připomínající několik set let starý dub. Teprve po chvíli nám došlo (podle listů), že se jedná o fíkus. Posadili jsme se u něho na lavičku a drahnou dobu ho s obdivem pozorovali.

Dále pokračujeme směrem k přístavu. Zanedlouho jsme se ocitli na Plaza de Espaňa, jemuž vévodí Památník konstituce (1812). Odtud dále pokračujeme k přístavu. V jednu chvíli už jsme pojali podezření, že jdeme špatně – najednou se před námi objevilo jakési do modra zabarvené sídliště. Teprve když jsme přišli blíže, pochopili jsme, že se nejedná o několik paneláků těsně vedle sebe, ale o obrovskou loď, v přístavu právě kotvící. V přístavní restauraci jsme se lehce občerstvili a rozhodli se prohlídku města ukončit. Ještě nám zbýval slušný kus cesty zpět k autu a také jsme měli na paměti, že zatím nemáme kde bydlet.

Asi po hodině chůze jsme vyzvedli auto a vyjeli směrem na Puerto Real, kde by se nám docela líbilo se ubytovat. Je to městečko hned vedle Cádízu, kdoví, zda to není součást. Nějak se nám nedařilo tyhle věci rozeznávat. Jezdili jsme něco málo přes hodinu, než jsme natrefili na malý hotýlek (Las Canteras), ve kterém jsme byli během chvíle ubytovaní.

Po poměrně náročném dni jsme byli docela unavení a také hladoví. Posadili jsme se do hotelové restaurace na terase a u sklenice piva čekali na osmou hodinu, až začnou vařit. Úderem osmé jsme si objednali večeři pro dva – plný talíř různých druhů osmažených ryb. Hanka byla nadšená, já už méně, nicméně hlad je hlad a tak jsme to spořádali všechno. Je nutné uznat, že některé kousky byly docela jedlé, některé – s většími kostmi a hlavou, už, alespoň pro mne, méně. Po večeři jsme ještě chvíli poseděli a pak, na španělské poměry hanebně brzy, odešli unaveni spát.