Andaluzie 2008 – den sedmý

---

Letenku máme až na dvanáctého října a od teď až do odletu nic zajištěno. Nijak nás to nedeprimovalo a plni elánu jsme vyjeli na západ do asi 200 km vzdáleného Gibraltaru. Cestou jsme nikde nazastavovali, takže v cíli jsme byli poměrně brzy. Při vjezdu jsme museli vystát celkem dlouhou frontu, na jejímž konci nás čekala pasová kontrola – vjížděli jsme na anglické území. V dnešní době v Evropě spíše kuriozita.

Počasí se příliš nevyvedlo – bylo pod mrakem, občas sprchlo a vál poměrně silný vítr. Tedy počasí na nic – ani na koupání, ani na to, vydat se nahoru na skálu. Tak jsme zvolili takovou variantu, při které jsme toho spoustu nachodili, ale mnoho zajímavého neviděli. Autem se nám do vzdálenějších míst kvůli dopravní situaci nechtělo a tak jsme pochodili hlavně centrální část. Po několika hodinách jsme usoudili, že už jsme viděli dost a začali se chystat na odjezd. Jedním z hlavních důvodů bylo sehnat minimálně na jednu noc ubytování. S tím jsme doposud neměli žádnou zkušenost, neznali jsme cenové relace.

Tak jsme tedy vyjeli do vnitrozemí směrem na Cadiz (kam jsme zítra chtěli zajet) hledat nocleh. Vytypovali jsme si městečko Alcala de los Gazules. Cesta netrvala dlouho a při příjezdu do města jsme cestou k centru objevili menší hotel (San Jorge). Zašel jsem dovnitř a za chvíli se vrátil s ubytováním na dvě noci. Tím pádem jsme měli všechny starosti dnešního dne z krku a mohli si užívat zbývajícího volna.

Počasí se mezitím změnilo k nepoznání a nastal krásný letní podvečer. To nás donutilo k další procházce po staré části městečka. Došli jsme ke známému kostelu San Jorge na horním náměstí, postaveném v polovině šestnáctého století a nějakou dobu se pohybovali kolem a obdivovali nejen samotnou stavbu, ale i přilehlé uličky a náměstíčka, z nichž na každém kroku byla cítit dávná historie. Z této klidné a pohodové atmosféry nás vyrušil stále neodbytněji se hlásící hlad. Zašli jsme tedy do nejbližší hospůdky v domnění, že se najíme a budem pokračovat v prohlídce. Jenže v hospůdce se vařilo až od osmi a v tu chvíli začala naše anabáze po různých restauračních zařízeních. V městečku jich sice bylo jak máku, nicméně v některých se nevařilo vůbec a v některých až v pozdějších večerních hodinách.

Po více než hodině jsme konečně našli lokál, kde bylo nožné se najíst. Samozřejmě že jinak než španělsky tam nikdo nehovořil, ale to už nám bylo srdečně jedno. Dali jsme si nějaké meníčko a láhev červeného. Zahnali jsme nejhorší hlad a pomalu se přesunuli na hotel, abychom se po náročném dni trochu zkonsolidovali.

Na zítřek byla v plánu návštěva Cádízu a podle okolností buď ještě něco poblíž, nebo pouhý návrat do hotelu – uvidíme, jak to budeme stíhat. Dali jsme si ještě povinnou lahvinku a ulehli k zaslouženému spánku.

---