Andaluzie 2008 – den třetí

Za chvíli si šla opět lehnout a tak jsem se vypravil do recepce dojednat zapůjčení auta. To proběhlo hladce a já s mírnou časovou rezervou se pomalu přesunul do klubu, kde byla na jedenáctou domluvená schůzka s Brunem.

Po chvíli jsme se setkali a podezření se potvrdilo. Byl to agent z místní pobočky RCI, který se pokoušel nás přelanařit z Tenerife právě sem do Matchroom Country Clubu. Byla to poměně dlouhá a náročná debata v angličtině, až nakonec se mi stalo, že jsem úplně vypnul. Přestal jsem reagovat a jediné, co jsem ze sebe byl schopen dostat, bylo to, že se snad lépe domluvím německy. Byl v tom i jakýsi kalkul s tím, že Bruno německy neuměl. Ale místo toho, aby se debata ukončila, nelenil a přivedl si německy mluvícího kolegu. Tak jsem se ocitnul pod dvojnásobnou palbou – z jedné strany v angličtině Bruno, ze druhé jeho kolega v němčině. Po další asi půlhodině jsem zcela otupěl a rozhovor se snažil ukončit s tím, ať připraví návrh smlouvy, já si ho nechám přeložit a vyjádřím se k tomu. Na to nechtěli přistoupit a tak jsem se nakonec rozloučil s odůvodněním, že mám schůzku ohledně půjčení auta. To akceptovali a tak jsme se rozešli s tím, že mne ještě vyhledají. Naštěstí se tak již do konce pobytu nestalo.

Na pokoj jsem se vrátil zcela vyčerpán. Hanka už byla docela svěží na nohou. Vzbudil ji člověk z autopůjčovny. Domluvili se, že přijde asi za půl hodiny a opravdu – než jsem stihnul trochu vydechnout, zvonil k nám znovu. Tentokrát to bylo velmi krátké jednání – auto (Corsa) jsme si půjčili na jedenáct dní za 24,- EUR na den, tedy do konce našeho pobytu ve Španělsku s tím, že vracet ho budeme v Malaze na letišti. Pak už mi jenom ukázal, kde auto stojí, předal mi klíčky a mohli jsme vyjet na první cestu, což jsme také zanedlouho učinili.

Naše první cesta vedla do městečka Ronda, vzdáleného asi 85 km od místa našeho pobytu. Městečko se rozkládá na úpatí pohoří Sierra Blanquila a přírodního parku Sierra de las Nieves. Cestou jsme okrajem tohoto parku projížděli a malebné scenérie nás přinutily několikrát zastavit a pokochat se tou nádherou a něco nafotit.

Cestou do Rondy - Sierra de las Nieves

Cestou do Rondy - Sierra de las Nieves

Cestou do Rondy - Sierra de las Nieves

Cestou do Rondy - Sierra de las Nieves

Cestou do Rondy - Sierra de las Nieves

Cestou do Rondy - Sierra de las Nieves

Cestou do Rondy - Sierra de las Nieves

Do Rondy jsme dojeli v naprosté pohodě, auto zaparkovali poblíž centra. Pro jistotu jsme si zapsali názvy nejbližších dvou ulic a vydali se hledat historické centrum. Tam jsme došli poměrně záhy a první, na co jsme narazili, byl park, končící zábradlím na mohutném srázu. Pohled dolů i do stran byl dech beroucí.

Pohled do kaňonu

Útes a kaňon

Když jsme se dosyta vynadívali, popošli jsme dále a zanedlouho se před námi objevila býčí aréna na Plaza de Toros, před níž se tyčila socha býka. Zaplatili jsme vstupné a k dispozici nám byla nejen aréna samotná, ale i přilehlé muzeum. Prostory jsme prošli důkladně, v aréně i zasněně poseděli a po shlédnutí všech vraždících nástrojů v muzeu politovali ty nebohé, utýrané býky. Je s podivem, že tohle barbarství doposud není nekompromisně zakázáno.

Socha býka před arénou

Býčí aréna

Býčí aréna

Pak už jsme šli víceméně stylem co potkáme, to uvidíme. Zklamáni jsme ale rozhodně nebyli. Najednou se před námi objevila nějaká stará budova, k níž vedl most (Puente Nuevo), jaký jsme nikdy neviděli. Postaven, nebo spíše zakomponován, byl do obrovských skal a to tak, že nebylo snadné odtrhnout zrak. Chodili jsme kolem notnou dobu a prohlídku završili posezením v malé hospůdce s výhledem přímo na skaliska s mostem. Nádherný zážitek.

Ronda - most Puente Nuevo

Ronda - most Puente Nuevo

Ronda - most Puente Nuevo

Ronda - most Puente Nuevo, pohled z přilehlé restaurace

Dále jsme pokračovali malebnými uličkami přes náměstí směrem k autu, které se nám podařilo najít, aniž bychom se museli vyptávat na cestu.

V ulicích

V ulicích

Náměstí

Naším dalším cílem byla vesnice (malé městečko) Setenil. Vzdálenost asi 16 km jsme ujeli s menšími potížemi zanedlouho. Jeli jsme tam na doporučení Poslových – jsou tam obydlí, tvořená vlastně jakousi čelní stěnou domu a bydlení dále pokračuje v jeskyních. Skutečně jsme pár takových exemplářů našli a nafotili. Nijak blíže jsme nešli – přece jenom tam bydlí lidé a nějaké očumování lze považovat za dotěrnost. Takže dále jsme se už nezdržovali a začali se chystat na cestu k domovu.

Přístavba u skály - obydlí pak pokračuje v jeskyni

Přístavba u skály - obydlí pak pokračuje v jeskyni

Panoráma s místním kostelem

Německy mluvící agent z RCI mi dopoledne doporučil trasu dolů k moři na Marbellu a po pobřeží zpět na Fuengirolu. Dojeli jsme tedy zpět do Rondy a začali hledat nějakou směrovku na zmíněnou Marbellu. Rondou jsme projeli mnohokrát, i do vnitřních křivolakých uliček se podívali, ale ukazatel na kýžené město prostě nenašli (tehdy jsme ještě netušili, že správný směr ukazovaly četné cedule na San Pedro). Asi po hodině jsme tohle snažení vzdali a rozhodli se pro zpáteční cestu tudy, kudy jsme přijeli.

Tedy zpět serpentinami směrem na Coin. Cesta nám šla kupodivu hladce, i když větší část už jsme jeli za tmy. Až do Coin to bylo bez problémů, ale odtud už se nám nepodařilo vyjet správným směrem. Ale bylo lehce po osmé a my doufali, že před devátou budeme doma. Jenže – nikde žádný záchytný bod, tu a tam ukazatel buď na Mijas nebo Fuengirolu. Bydleli jsme někde mezi a opravdu nevěděli, který směr zvolit. Mapa nebyla příliš podrobná a tak jsme cestu volili ad hoc. Najednou – nevíme jak – jsme byli v historickém centru Mijas. Včera se nám tam velmi líbilo, dnes tam bylo také krásně, ale nebyl to náš cíl. Takže rychle pryč. Další okružní jízda, která skončila – jak jinak – v historickém centru Mijas.

To už se nás pomalu zmocňovala beznaděj. Ale jeli jsme dál. Podařila se nám trochu jiná trasa a už nám blýskala naděje. Ale „rotonda“ (kruhový objezd), těsně před vjezdem do historického centra Mijas, nám ji vzal. Vrátili jsme se tedy zpátky a nějakým zázrakem se dostali do Fuengiroly. Tam jsme projížděli všechny možné kruháče v naději, že uvidíme nějaký záchytný bod. Nic. Pokoušeli jsme se různě doptat, ale nikdo z oslovených jinak než španělsky nemluvil. Děs. Nakonec nás u benzínky jeden chlapík lámanou angličtinou nějak nasměroval a my byli sice o kousek blíže cíli, nicméně stále ještě nebylo vyhráno.

Nutně jsme potřebovali pauzu a tak jsme zastavili na parkovišťátku u McDonalda, kde v nablýskaném bavoráku seděl blahobytně vypadající černoch. Z čirého zoufalství jsme se ho zeptali na náš hotel. A jeho odpověď byla pro nás ta nejkrásnější hudba – když počkáme dvě minuty, než se vrátí jeho partnerka, tak nás tam zavede. Rádi bychom počkali i déle. Za chvíli skutečně přišla, s dalším chlapíkem sedla pro změnu do mercedesu a naše kolona – bavorák, corsa a mercedes – vyjela. Netrvalo ani pět minut a byli jsme na odbočce k hotelu. Ani jsme nevystupovali, lehce jsem na znamení díků zatroubil a oni pokračovali dál a my k hotelu. To bylo téměř v jedenáct hodin.

Pak už měly události rychlý spád. Koupel, lahvinka a zasloužený spánek. Ani jsme nedomlouvali nic na zítřek. V zásobě jsme měli několik typů, takže zítra bude rozhodování snadné.