Rusko 2007 – den čtrnáctý

12. 7. 2007 Nákup suvenýrů, Izmajlovský Kreml, památník Petru I., Buďonovka, Muzeon

Na dnešní den jsme si naplánovali nákup suvenýrů a návštěvu Kremlu. Suvenýry je v Moskvě nejvýhodnější nakupovat v Izmajlovské tržnici, kde je velký výběr a nižší ceny.

I když je Izmajlovská tržnice na opačném konci Moskvy než bydlíme, dojedeme tam metrem (stanice „Partyzánská“, která se donedávna jmenovala „Izmajlovský park“) poměrně brzy. Projdeme řadami krámků, ignorujíce nabízené boty, texasky, bundy, plavky a zaručeně pravou „francouzskou“ kosmetiku a vcházíme do placené (10 rublů na osobu) části – „vernisáže“ – tentokrát s opravdovými ruskými suvenýry, výrobky lidových řemesel a starožitnostmi. Nakupujeme lakovaná dřevěná pouzdra na láhve (pro vodku) typu „matrjoška“, matrjošky, nerezová pouzdra na koňak, nějaké drobnosti a čepici „buďonovku“.

Před vchodem do Izmajlovské tržnice

Izmajlovská tržnice

Izmajlovská tržnice - "Vernisáž"

Z tržnice zamíříme do blízkého Izmajlovského Kremlu. Není to v plném smyslu slova Kreml, ale kulturně – zábavní centrum, zasazené do architektury XVII. století. V areálu na ploše 24 ha je sedm muzeí (kovářství, umělecké zpracování dřeva, hraček, hrnčířství, zvonařství, a jiných řemesel). My jsme si k návštěvě vybrali „Muzeum historie vodky“, které sem přesídlilo ze Sankt-Petersburgu. Vždyť právě v Moskvě se před 500 lety vodka zrodila. V muzeu je soustředěno přes 600 druhů tohoto nápoje, recepty na vodku z XVIII. století, reklamní plakáty, fotografie, láhve, etikety a dokumenty. V expozici je také vzácný a unikátní první destilační přístroj z XV. století. Nezaplatili jsme si průvodce, takže jsme se nedozvěděli, jaký vliv mohla mít vodka na chod historických událostí v Rusku ani o osobní přitažlivosti členů panovnického rodu k vodce. Zato jsme dostali příležitost ochutnat velkého panáka pravé ruské vodky, kterou by samozřejmě byl hřích nevyužít.

V muzeu vodky

Prošli jsme se po nádvoří, prohlédli zvenku nejvyšší dřevěný kostel v Rusku (42 m) – Posvěceného Nikolaje – patrona obchodníků a řemeslníků, palác – ruská jídelna – pro 3000 lidí – kopie jídelny cara Alexeje Ivanoviče (otce Petra I), několik venkovních exponátů a zamířili s občasným pohledem zpět k metru.

V pozadí Izmajlovský Kreml

Kostel Posvěceného Nikolaje

Palác "Carská jídelna"

Palác "Carská jídelna" - vchod

Nádvoří řemesel

Palác "Carská jídelna" - detail

Nádvoří Izmajlovského Kremlu

Poslední pohled zpět na Izmajlovský Kreml

Odjíždíme do centra. U Kutafjevy věže, kde je vchod pro exkurze do Kremlu, nás vítá tabulka „ve čtvrtek Kreml pro návštěvníky uzavřen“. Nevěříme svým očím – drtivá většina muzeí v Rusku má uzavírací den v pondělí – ale nezbývá než se podřídit. Poslední možnost prohlédnout si hlavní pamětihodnost Ruska budeme mít tedy zítra. Vyfotíme aspoň fontánu koní na Manéžním náměstí a věčný oheň u Památníku neznámému vojínovi v Alexandrovském parku. Máme štěstí, že právě probíhá střídání čestné stráže, což také zadokumentujeme. Exkurzní program ale musíme pozměnit.

Fontána koní na Manéžním náměstí

Věčný oheň v Alexandrovském parku

Střídání stráží u věčného ohně

Je sice vedro, ale rozhodujeme se pro pěší tůru k památníku „300 let ruského námořnictva“ – mezi lidem známějšího jako Památník Petrovi I. Je umístěn na soutoku řeky Moskvy s odvodním kanálem, které přecházíme po Velkém a malém kamenném mostě.

Petr I. a vlevo Chrám Krista spasitele

Petr I. - detail pomníku

Hanička se zastavuje v jednom obchodě, kde se jí zdá, že by mohla koupit „věnik“ (rýžové koště), které si chce odvézt jako suvenýr a v Izmajlovu jsme ho nesehnali. Není úspěšná – zato je úspěšnější podnapilý pobuda, který na mně vymámí 10 rbl na pivo (je horko). Dlužno ale poznamenat, že i když nevypadal příliš vábně, tak přesto tam vychování bylo. Za věnovaný peníz nám odrecitoval vlastní báseň aniž ho k tomu někdo nutil a popravdě řečeno aniž by o to někdo stál.
Pokračujeme po nábřeží a obcházíme stavbu dlouhého mostu od chrámu Krista Spasitele přes řeku i kanál. Propleteme se mezi domy opět na nábřeží a jsme u památníku. Už jsme z pochůzky i vedra pěkně urvaní a tak naším jediným cílem je najít občerstvení a dostat se do metra, což v málo frekventované části města není úplně jednoduché. Nakonec se nám ale podaří na okraji areálu „Muzeon“ usednout do restaurace pro umělce (vyšší cenová kategorie) a dát si pivo.
K prohlídce exponátů v Muzeonu nám však již chybí energie a tak nás nakonec uspokojí pouze Vučetičova kompozice „překujeme meče na rádla“ před restaurací (svého času zdobila naši totalitní stokorunovou bankovku). Pak již volíme nejkratší cestu ke stanici metra „Okťabrskaja“ se sochou Lenina na přilehlém náměstí.

Vučetič: "překujeme meče na rádla"

Blížíme se k domovu

V autobusu od metra zažijeme ještě příhodu s neoznačenými lístky, která však pro nás skončí šťastně – je až příliš vidět, že jsme cizinci. Odskákali to místní, kteří když nás viděli zápasit s turniketem (omylem jsme tam strkali jiné jízdenky), tak se domnívali, že nefunguje a podlezli ho. My jsme následovali jejich příkladu, abychom se vůbec dostali do autobusu, ale po chvíli přistoupivší revizorka nás nechala být a ty dva místní si vzala ven z autobusu a o jejich dalším osudu již nic nevíme. Marně na nás svými prstíčky ukazovali, revizorka byla nekompromisní.

Fotografie dne:

Vchod do Izmajlovského Kremlu

Petr I.

45 m vysoký pomník – původně objeviteli Ameriky Kolumbovi – byl zahraničním státem odmítnut, takže sochař Cereteli jej v r. 1997 poněkud upravil do podoby Petra I. U mnohých vzbuzuje nevoli – takže je zařazován do kategorie „odstrašujících soch“. Umělci je vytýkána i historická nepřesnost oblečení Petra (chodil v dlouhém kaftanu, nikoliv v sukni).
Petr I., známý též jako Petr Veliký, se narodil jako syn ruského cara Alexeje Michajloviče r. 1672 v Moskvě. Roku 1682 byl ruskou šlechtou provolán ruským carem a jeho matka Natálie určena za regentku. Skutečné moci v Rusku se ale chopila Petrova nevlastní sestra Žofie (Sofie), která se opírala o podporu elitních vojenských jednotek, tzv. střelců.

Muzeon

socha Dzerzinskeho

Park umění společnosti Muzeon je jediným muzeem soch v Rusku pod otevřeným nebem. Idea vytvoření muzea vznikla v r. 1991, kdy rozhodnutím moskevské radnice byly z ulic a náměstí demontovány sochy komunistických činitelů (Stalin, Dzeržinský, Kalinin, Sverdlov a j.). Mnohé z těchto soch byly vytvořeny vynikajícími umělci sovětské epochy (Vučetič, Muchinová, Merkurov aj.).
V současné době je v kolekci muzea na ploše 20 ha přes 700 soch z kamene, dřeva, bronzu a jiných materiálů. K dílům minulosti přibyly sochy současných a začínajících autorů. Expozice muzea je rozdělena na tři oddělení – historické, současné a dětské. V historické části je mnoho prací věnováno válečné tématice.
Dočasně je v Muzeonu uložena socha spisovatele Maxima Gorkého, která má být navrácena na Triumfální náměstí (před Běloruské nádraží) po jeho rekonstruci. Stále častěji se mluví o vrácení na původní místo i sochy Felixe Dzeržinského – prvního porevolučního předsedy „Komise pro boj s kontrarevolucí a sabotážemi“ (později KGB).
Ta byla z Lubjanského náměstí demontována pod příkrovem noci v krizovém období srpna 1991 a možná předešla zničení a útoku rozvášněného davu na blízkou budovu KGB s nedozírnými následky. Nepůsobí rovnoceně na rozlehlém náměstí náhrada skutečně uměleckého díla – sochy (autor sochař Vučetič) nevelkým kamenem ze Soloveckého GULAGU, který z chodníků není ani vidět a má být přemístěn do parčíku u Polytechnického muzea. Pro návrat sochy se vyslovil i primátor Lužkov, zdůrazňující zásluhy Dzeržinského v boji s korupcí a péči o děti-bezdomovce.

Buďonovka

Specificky tvarovaná helma z vojenského sukna, kterou nosili příslušníci Dělnicko – rolnické Rudé armády za občanské války v Rusku. Zavedena byla r. 1918. Připomíná vzhledem tradiční obranné helmy bohatýrů ze staroruských pověstí a proto se jí zpočátku říkalo „bohatýrka“. Později byla pojmenovávána podle jmen vojenských velitelů vojsk, kde byla zavedena („frunzenka“, „buďonovka“). Poslední název se tak vžil, že byl zařazen do slovníku ruského jazyka. V armádě se nosila do r. 1930, kdy byla nahrazena čepicí a v zimě ušankou.
Buďonnyj Semjon Michajlovič (1883 – 1973) – vojevůdce. V armádě od r. 1903, účastník rusko-japonské války (1904 – 1905). Do r. 1914 sloužil v Přímořském dragounském pluku. Za I. světové války vyznamenán Georgijevským křížem čtyř stupňů a čtyřmi medailemi za odvahu. V r. 1918 zorganizoval na Donu jízdní kozácký oddíl, který bojoval proti bělogvardějcům. Za Občanské války velitel 1. jízdní armády. V roce 1920 utrpěl porážku při tažení do Polska. V roce 1935 byl, jako jeden z prvních pěti, povýšen do hodnosti maršála Sovětského svazu a jmenován velitelem Moskevského vojenského okruhu. Období stranických a armádních čistek v letech 1937 – 1938 přežil Buďonnyj jako blízký přítel Stalina bez obtíží, roku 1938 byl jmenován členem sovětské Hlavní vojenské rady. Po napadení Sovětského svazu Německem v roce 1941 byl jmenován velitelem nově vytvořeného Západního frontu a krátce nato pak velitelem Jihozápadního strategického směru. Zde se ukázala jeho neschopnost reagovat na rychlé německé útoky a přizpůsobit se novým formám boje. I když měla jeho vojska nad nepřítelem na Ukrajině početní převahu, nedokázala postupující Němce zastavit. Proto byl Buďonnyj odvolán a zastával funkce na méně významných frontech na Kavkaze.